Životopis

Prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.

Neurolog – zakladatel moderní funkční diagnostiky a léčby vertebrogenních onemocnění a manuální a reflexní terapie v bývalém Československu.

Syn MUDr. Egona a Hedviky Lewitových přišel na svět v Lublani 25.4.1916, kde jeho otec sloužil v infekční nemocnici, od konce 1. světové války pracoval v Praze. V roce 1934 Lewit vychodil gymnázium (Štěpánská ulice) v Praze, potom studoval na lékařské fakultě. Studium přerušil včasnou emigrací do Paříže (13.3.1939), kde mohl pracovat v nemocnici Bichat (chirurg. odd. Prof. Mondor). Po propuknutí 2. světové války se přihlásil do zahraničního odboje, v říjnu 1939 nastoupil do Agdu do 1. pěšího pluku jako zdravotník. Zúčastnil se ústupu „bojů“ na Seině a Loiře, v červnu 1939 byl převelen do Anglie. V Anglii působil do roku 1944 a v září 1944 byl přepraven do Normandie, od října byl přítomen obléhání Dunquerque až do samého konce války.

V červenci 1945 byl demobilizován a hned nastoupil na lékařskou fakultu, aby dostudoval, v červenci 1946 dosáhl doktorátu a mohl realizovat svůj sen – dostal se na neurologickou kliniku akademika Hennera. Tam se rychle profilizoval za vedení as. Černého na páteř „ploténky“ a záhy na to na neuroradiologii u prof. Jirouta. Oběma směrům, které se daly dobře skloubit, už zůstal věrný. V roce 1956 dosáhl vědecké hodnosti kandidáta věd spisem o přesunu vzduchu při PEG. Už v roce 1948 začal experimentovat s ruční trakcí a od roku 1951 s manipulační léčbou pod vlivem chiropraktických technik. Když poznal význam těchto technik v rámci rehabilitace, rozhodl se pro jejich vyučování, a proto v roce 1960 přešel s prof. Mackem na neurologickou kliniku v Praze 10, která byla bází doškolovacího ústavu.

V roce 1954 založil s doc. K. Obrdou Rehabilitační společnost a později Sekci pro Manuální medicínu (nyní Myoskeletální společnost). Od této doby soustavně vyučoval zpočátku manipulační techniky, posléze „manuální“ a konečně “myoskeletální“ medicínu, tak jak se z technického přístupu vyvíjela funkční patologie pohybové soustavy. I technika sama doznala význačných změn – od „staré“ chiropraktiky k osteopatickým a posléze neuromuskulárním technikám a technikám měkkých tkání. Při tom hrála týmová spolupráce s prof. Jandou, doc. Vélem a také s prof. Jiroutem podstatnou úlohu. Vyvinulo se to, co se ve světě nazýván Pražskou školou, a proto také kromě bývalé ČSFR prof. Lewit soustavně vyučoval v NDR, Bulharsku, Polsku a posléze v (bývalé) SSSR, i tam vyškolil instruktorské sbory. Byl nucen napsat učebnici, která byla také jeho doktorskou prací. Postupně se stala mezinárodní učebnicí, která vyšla v němčině (7 vydání), v angličtině (3 vydání), česky (4 vydání), japonské a španělské vydání (2001). V roce 1968 byl navržen lékařskou fakultou hygieny na profesuru, jmenován však byl až v roce 1990.

Po událostech v roce 1968 musel opustit kliniku a našel přechodné útočiště ve Výzkumném ústavu chorob revmatických, a tam ještě v roce 1974 uskutečnil Pražský kongres FIMM za velmi obtížných podmínek a velmi úspěšně. V roce 1976 se však rozhodl odejít jako penzista do ústranní, v železničním zdravotnictví, kde našel na tehdejší dobu přátelské pracoviště, pracoval do roku 1992.

V roce 1994 se vrátil na neurologickou kliniku na Vinohradech a od roku 1996 pracuje na rehabilitační klinice Univerzity Karlovy v Praze v Motole, kde i nadále vyučuje, kromě jiných kurzů vyškolil v roce 1991 a 2001 nový instruktorský sbor u nás i na Slovensku.

Stále pokračuje také v publikační činnosti – přes 200 publikací, v poslední době zaměřené na zřetězení funkčních poruch.