Články

Na této stránce naleznete dva příběhy z knihy MUDr. Jana Hnízdila “Mým marodům” a článek MUDr. Lucie Duškové o akupunktuře.

Žena, která nebyla blázen

Nejsem schopen zázraků a nemám nic, čemu se říká „léčitelské schopnosti“. Jen se snažím praktikovat komplexní psychosomatickou medicínu. Když se jeden pacient ptal Jiřího Šavlíka, průkopníka české psychosomatiky, cože to dělá za zvláštní obor, odpověděl: „Zatímco ostatní lékaři léčí choroby, já léčím lidi.“

V přístrojovém vybavení se naše zdravotnictví může směle srovnávat s vyspělým světem. Každá slušná nemocnice má magnetickou rezonanci či alespoň „cétéčko“, výměny kloubů a transplantace se dělají jako na běžícím pásu. Z hlediska techniky kráčí moderní medicína od vítězství k vítězství. Jenže přibývá těch, kteří se dokonale vybavené medicíně jaksi nepovedli. Statistiky ukazují, že téměř 40 procent pacientů trpí takzvanými „funkčními“ či „psychosomatickými“ obtížemi. Výsledky jejich vyšetření jsou negativní, z pohledu biologické medicíny jim tedy nic není, oni ale přesto trpí. Zoufale bloudí po nemocnicích, jsou posíláni od jednoho vyšetření k druhému, ale odhalit příčinu jejich obtíží se nedaří. Léky ordinované doktory, kteří mají pocit, že něco předepsat musejí, jim nepomáhají, spíš vyvolávají různé potíže, jež je nutí vyhledat další lékaře a užívat jiné léky.

Jako mladý lékař jsem s narůstajícím zděšením sledoval, jak se v tom obludném soukolí z celkem zdravých lidí zbytečně stávají pacienti. Když jsem se před deseti lety začal zajímat o komplexní medicínu, pochopil jsem, že nemoc je třeba vidět v souvislostech, ne jen v biologických dějích. Člověk není pouhá sestava buněk a orgánů, pospojovaná sítí cév a nervů. Ne vše lze v lidském životě objektivizovat, statisticky vyhodnotit a převést do jazyka exaktní biologické medicíny. Poté, co jsem s komplexní medicínou začal, problém nevysvětlitelných chorob zmizel. Ukázalo se, že naprostá většina potíží je vysvětlitelná, pokud je lékař dokáže zasadit do souvislostí pacientova života. To nám na lékařské fakultě zatajili. Po jejím absolutoriu a dvou atestacích jsem se octl ve své ordinaci nabitý znalostmi i o nejvzácnějších chorobách, ale zcela nevzdělán v tom, jak si získat důvěru pacienta, jak a o čem s ním hovořit. Bez toho se ale kvalitní medicína dělat nedá. Zvědavost je druhá přirozenost dobrého lékaře.

U Marie Krátké jsem z lékařské dokumentace ani z jejího pečlivého vyšetření nebyl moc moudrý. Selhal i jindy spolehlivý a praxí vytrénovaný „čuch“, vysvětlení jsem nenalezl ani v jejím životě.

Něco mi ale říkalo, že netrpí žádnou tělesnou ani duševní chorobou. Prostě záhada.

Zásadou komplexní medicíny je, že každý příznak má smysl a význam. Pokud se jej nedaří nalézt, nejde o selhání komplexní medicíny, nýbrž lékaře. Někde jsem prostě udělal chybu. Ale kde? Dlouho jsme procházeli její život a zvlášť pečlivě pak období počátku jejích obtíží, tedy dobu krátce po porodu. Den po dni jsme probírali pobyt u rodičů, fyzickou námahu, jídelníček, pátrali po sebemenší změně jejích zvyklostí. Pod neustálým tlakem otázek si nakonec přece jen vzpomněla. Těsně po porodu se jí na předloktí objevila vyrážka. Protože kojila a nechtěla brát léky, využila přírodního prostředku, který měl pomoct k očistě organismu. Po pár dnech se objevil záchvat svědění a mravenčení po celém těle. Produkt přesto ještě několik dní užívala. Až o řadu měsíců později se v psychiatrické léčebně z novin dozvěděla, že byl jeho prodejce vyslýchán policií. Zázračný „lék“ totiž nebyl schválen a ohrožoval pacienty silnými alergickými reakcemi. Je to sice skoro k nevíře, ale v záplavě vyšetření na tento podstatný detail zapomněla. A co hůř, nezajímal se o to ani žádný z lékařů. Příběh spěje rychle ke konci. Jde o typický fenomén „sněhové koule“. Ono tajemné mravenčení nebylo ničím jiným než alergickou reakcí na závadný potravinový doplněk. Na vcelku banální problém se však nabalily traumatizující zážitky v psychiatrických léčebnách, odtržení od rodiny i záplava nežádoucích účinků zbytečně podávaných léků.

Marii Krátké se po návštěvě v mé ordinaci obrovsky ulevilo. Není tedy blázen. Proces uzdravování ale teprve začíná.

Ještě dlouho bude potřebovat podporu psychologa, aby jí pomohl zbavit se děsivých vzpomínek. To nejhorší má však za sebou. Teď už si poradí. O její vnitřní síle svědčí nejlépe to, že se navzdory několikaměsíční péči v různých zdravotnických ústavech nezbláznila.

MUDr. Jan Hnízdil, text z knihy Mým marodům, 2010

Alenka v říši únavy

Na Alence Jelínkové mne okamžitě zaujala její kulatá záda, svěšená hlava a sklopený zrak. Nesměle se posadila na okraj nabízené židle a odevzdaně vyčkávala, co se bude dít. Iniciativy se ujala její matka. Na stůl energicky rozprostřela vějíř výsledků vyšetření a žádanku na rehabilitaci krční páteře. Na moje otázky odpovídala úsečně, jen těžko skrývala, že spěchá. Dvanáctiletou dcerku už tři roky trápí úporná bolest šíje i hlavy, únava a zvýšené teploty. Dva roky je neustále vyšetřována: nejprve pediatrem, pak byla u neurologa, absolvovala počítačovou tomografii, nukleární magnetickou rezonanci i EEG. Nikde nic. Ani na interně, ani na ORL, ani na očním. Fakultní nemocnici po týdnu pobytu opouštěla s diagnózou chronického únavového syndromu. Všechny pokusy odhalit příčinu Alenčiny únavy selhaly, její stav se stále zhoršuje. Už dva roky je v péči imunologie, pro pocit dechové tísně je na plicním oddělení léčena jako astmatička. Léky proti astmatu, na posílení imunity a proti bolestem jí neulevují, navíc stále více zatěžují rodinný rozpočet. Poslední vyšetření imunologem skončilo rozpačitým sdělením, že potíže mohou být také „od páteře“, a odesláním na rehabilitaci. A tak se dostala ke mně. Spíš než rehabilitace tu ale bylo na místě trochu si popovídat o životě.

Matka je učitelka, na první pohled přísná žena. Otec, ředitel velké firmy, se vracívá domů pozdě večer, děti už většinou spí. Z rozhovoru s Alenkou se dozvídám, že slýchá, jak se rodiče kvůli nedostatku času občas hádají. Dívka je velmi citlivá a rodiče ji odmalička vedli k poslušnosti a pečlivosti, studuje na samé jedničky. Mé otázky na školu ji zaujmou. Už dlouho si nerozumí s jednou učitelkou, dokonce si všimla, že před jejími hodinami ji hlava bolí o něco víc. Kromě školy má řadu zájmových kroužků. Dvakrát týdně klavír a sbor, navíc sólový zpěv. Na klavír cvičí hodinu denně, sbor zabírá většinu víkendů. Domů přichází unavená v sedm večer. To ji ale ještě čeká příprava na druhý den. Maminka dohlíží, aby dohnala látku zameškanou nemocemi a častými návštěvami lékařů. Doma se tísní v pokojíku se dvěma bratry, kteří také cvičí na nástroje. Alenka jen těžko hledá klid na učení a odpočinek. S překvapením si vzpomíná, že když byla v zimě s rodiči měsíc na horách, dokázala na běžkách urazit 30 kilometrů. Zajímavé je, že tam teploty ani bolesti hlavy neměla. Není třeba složitých vyšetření. Ačkoliv je to tak banální a překvapí, že si to Alenčini rodiče nedokáží uvědomit, její organismus už několik let vysílá varovné signály. Nejsou výzvou k návštěvě lékařů, nýbrž zoufalým voláním po odpočinku. Záda má ohnutá, protože jí na ně zkrátka bylo naloženo víc, než může unést. Příznaky „ztělesňující“ její složitou situaci nepochopili ani lékaři. Ani nejdokonalejší vyšetřovací technika totiž nedokáže zobrazit příběh Alenky v říši únavy. Právě v něm tkví řešení jejích obtíží. Hovoříme o tom, že bude nutné omezit počet kroužků. Alenka sama navrhuje vypustit sólový zpěv. Už dávno by měla mít vlastní pokojík. Chtěla by se vrátit ke sportu, na nějž poslední tři roky neměla čas. Matce navrhuji pomoc v řešení napjatých partnerských vztahů u odborníků na rodinnou terapii. Po chvíli váhání přijímá.

Prosté vysvětlení bez latinských diagnóz a všelijakých receptů na drahé léky bývá často pro pacienta a jeho okolí jen těžko přijatelné. Přiznat si vlastní chyby a nesvádět problémy na „nemoc“ je vždycky těžké. O měsíc později se z telefonického rozhovoru s Alenčinou matkou dozvídám, že bolesti hlavy i zvýšené teploty u dcery přetrvávají. Když se ptám, jestli zvolnila tempo, matka odpoví, že poslední týdny byly pro Alenku nesmírně náročné. Usilovně cvičila na klavír kvůli absolventskému koncertu. Na odpočinek prý nebylo ani pomyšlení. Přitom zmiňuje, že s dcerou absolvovala důkladné endokrinologické vyšetření, které potvrdilo stav naprostého vyčerpání Alenčina organismu. Inu, komu není rady…

Alenčin případ ukazuje, že k pochopení zdravotních obtíží je často potřeba porozumět prostředí pacienta – v tomto případě je to rodina a prostředí školy. V posledních letech se stále více hovoří o potřebě komplexního, biopsychosociálního přístupu. Je v pravém smyslu slova „celostní“, zohledňuje nejen tělo a mysl, ale také životní prostor, v němž se člověk nachází. V osmdesátých letech jej poprvé pojmenoval G. L. Engel, jenž se inspiroval obecnou teorií systémů rakouského biologa a teoretika vědy Ludwiga von Bertalanffy. Tento vědec zásadním způsobem ovlivnil psychologii, sociologii i filozofickou antropologii. V jeho teorii si starý dobrý „čuch“ podává ruku s poznatky exaktních věd, každá jednotlivost je zde ovlivňována celkem.

Za vůdčí osobnost psychosomatiky v Evropě je považován německý lékař Thure von Uexküll, autor monografie Psychosomatische Medizin. Díky němu má psychosomatika největší podporu právě v Německu, kde se už v roce 1970 stala atestačním oborem, školí se na psychosomatických pracovištích a univerzitních klinikách. I v USA dnes existuje hustá síť školicích středisek pro psychosomatiku, spadající pod National Mental Health Institute.

U nás se zatím podařilo ustavit Psychosomatickou sekci Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, psychosomatika se přednáší v kursech pro doškolování lékařů. Na pultech knihkupectví se objevily publikace jako Psychosomatická medicína nebo Rodinná terapie. Mezi nejznámější pracoviště provádějící komplexní medicínu patří liberecké Centrum komplexní léčby psychosomatických poruch a pražská Psychosomatická klinika.

Komplexní medicína je ovšem, kvůli odporu k nadužívání léků a drahých přístrojů i pro jiný přístup k pacientovi, solí v očích mocnému medicínsko-farmaceutickému komplexu, jen těžko se proto prosazuje do odborných lékařských časopisů. Jak mi řekl nejmenovaný šéfredaktor jednoho z nich, „není slučitelná se zájmy inzerentů“. Léta jsme s kolegy přesvědčovali politiky o naléhavé potřebě změnit neosobní, manipulativní systém české medicíny. Zatím všechno marné. Ukázalo se, že jedinou cestou je působení na pacienty. Jde o to, aby se dozvěděli, že existuje i jiná medicína – ekologická, nepráškovaná. Nedělá se na pacientovi, ale s pacientem, vyžaduje jeho důvěru a také spolupráci. Méně léčí, více uzdravuje…

MUDr. Jan Hnízdil, text z knihy Mým marodům, 2010

O akupunktuře

Akupunktura patří původem mezi nejstarší léčebné metody. Její počátky se oficiálně datují do doby před deseti tisíci lety do oblasti severní Číny, kde archeologové nalezli tenké ostré kamínky, které staří číňané používali k dráždění akupunkturních bodů. Dochované písemné zprávy o používání akupunktury jsou ze starověké čínské lékařské knihy Nej ťing, napsané proslulým žlutým císařem Chuang ti před dvěmi a půl tisíci lety před naším letopočtem. První zmínky o použití akupunktury na zapád připluli až s anglickými mořeplavcemi, nicméně většího rozmachu v naší civilizaci dosáhla akupunktura až v sedmdesátých letech minulého století. To má mimojiné zajímavé konsekvence s americkým prezidentem Nixonem.

Tento historický koncept naboural objev slavné mumie ledového muže Oetziho v roce 1991 v Alpách na hranicích Tyrolska a Itálie. Mimo veškeré ostatní velké poznatky, které prozkoumání mumie Oetziho přineslo, patří i objev ” tetování ” v oblasti zad a nohou a rukou mumie. Tetování bylo patrně vytvořeno zářezy do kůže, do kterých bylo vetřeno dřevěné uhlí. Tetování bylo důkladně prozkoumáno mj. i významnými akupunkturisty. Zřetelně nemá ornamentální charakter a vyskytuje s v oblastech často používaných akupunkturních bodů. Význam použití akupunkturních bodů odpovídá obtížím, kterými na základě prozkoumání zdravotního stavu Oetzi trpěl – například změnami kloubů a nálezům parazitů v trávicím ústrojí. Zajímavé na tom je, že Oetzi žil v době před 3200 lety př.n.l., ovšem ani v Číně ještě v této době, význam použití některých z těchto bodů nebyl znám…

Historicky zajímavý je také objev takzvané aurikuloterapie. Ušní boltec představuje jeden z takzvaných mikrosystémů lidského těla. Přes působení na miniaturní body či oblasti na ušním boltci můžeme ovlivňovat jednotlivé orgány, svaly, klouby…  Byl známý i ve starověké Číně, nicméně posléze v této oblasti zapomenut. V padesátých letech si všiml francouzský lékař Nogier, že někteří jeho pacienti mají v určitých oblastech na boltcích drobné jizvy po popálení – zásahu lidových léčitelů. Začal se tímto fenoménem zabývat a zjistil, že drobné poranění určité oblasti boltce /Nogier používal krejčovské jehly a špendlíky/ má skutečně příznivý vliv na bolesti zad. Netrvalo dlouho a objevil princip mikrosystému ušního boltce. Paradoxem je, že tento jeho systém zpětně převzali Číňané a rozšířili ho.

V dnešní době, v naší západní civilizaci, která si žádá důkazy fungování toho či onoho, přesné změření všech možných parametrů a vědeckých zdůvodnění, již s vysvětlením klasické teorie fungování akupunktury, která je nepochybně velmi filosofická, hluboká a zároveň i poetická již plně  neobstojíme. Homo sapiens sapiens si žádá důkazy, čili taoismus a jin a jang si necháme pouze pro zvláštní příznivce.

Mezi základní účinky akupunktury, tak jak se popisují, patří efekt analgetický, zklidňující, regenerační, imunostimulační, psychicky regulační a nervy stimulující.

Podívejme se tedy na důkazy za laboratorními krysami do Toronta, pozor, je to pro silnější povahy. Profesor Pomerancz prováděl například výzkum, kdy laboratorním potkanům přeťal sedací nerv. Ze skupiny zvířat část ošetřoval akupunkturou (ano – i zvířata mají své akupunkturní body a dráhy) a sledoval rozdíly v dorůstání nervu u skupiny ošetřované touto metodou a u skupiny kontrolní. Krysám, které měli to štěstí, že jim byly napichovány jehličky, sedací nerv dorůstal téměř o polovinu rychleji.

Ještě důmyslnější pokusy byly prováděny k potvrzení teorie, že při stimulaci akupunkturních bodů dochází k uvolňování tzv. endogenních opiátů v mozku, tj. látek, které nám v mozku tlumí vnímání bolesti a dokonce také, že část těchto látek se uvolňuje do krevního oběhu. Tak byl například mimo jiné dvěma krysám propojen krevní oběh. Jedné kryse byla působena bolest. Pokud byly kryse druhé stimulovány určité akupunkturní body, byla bolest pro druhou krysu o něco snesitelnější. Myslím, že z toho lze odvodit, že u lidí, by efekt mohl být přinejmenším podobný.

Číňané v tomto ovšem měli už dávno plně jasno, proto se s vámi rozloučím krátkým citátem z knihy Ling-šu (Klasická čínská medicína): “Dráhy ťing-maj (rozuměj dráhy akupunkturní) jsou tím, co rozhoduje o smrti a životě, čím se řeší všechna onemocnění, co napravuje prázdnotu a plnost, není možné s tím nebýt srozuměn.”

Psáno pro časopis Kukátko, podzim 2011